Je nádhernej veèer,
tak zaèínám psát
a víno mi dodalo sil.
Bùh mi byl svìdkem,
když mìl jsem tì rád,
to tenkrát snad ještì byl.

Tvý dopisy všechny
jsem tísíckrát èet,
v nich stálo jak v tvým klínu spím.
Však s posledním volnem se roztøíštil svìt,
v nìmž nikdy tì neopustím.
Pak u vlaku ty, cizí žena,
Promiò mi, že jsem ti lhal,
ještì teï slyším tì toužebnì sténat,
tu tvoji fotku jsem roztrhal.

Už nepøídu nikdy tou pìšinou k vám,
víš já jsem teï tady, ty tam.
U díry v blátì se sám sebe ptám
a sám si i odpovídám.

Proè u vlaku jste stály, na mì
jste se smály, ty a moje máma
starší cizí dáma,
dìtskej pokoj k smíchu,
poveèeøím v tichu, rozhovory váznou
vždy mám duši prázdnou.
Vzpomínky jen bolí a už na cokoliv,
ztracenej je klíè, už abych byl pryè.
Zpátky se chci vrátit, ne se tady ztratit,
fronta zpátky láká domov pro vojáka.

Když zemì je rozrytá polibky dìl
a hvízdání protíná vzduch.
Píše ti kacíø, co do pekla chtìl,
pro mámení barevnejch stuh.
Pro tenhle okamžik nemùžu lhát
a utíkat jak malej kluk.
A jinej zabuší u vašich vrat,
mì uhranul polnice zvuk.

Když zatroubí nám k boji,
tak to za to stojí.
Nenávist je láska, kolem zemì praská.
Plameny se mají, když si s náma hrají.
Pak nastane klid a my snad mùžem jít.
Každej do svý díry, bez boha a víry,
z ušlápnutejch brancù zbyla banda kancù.
Tak se teda mìj a nìco si pøej,
než se nebe zøítí a tak skonèí žití.

A tak posílám ti pozdrav z fronty,
oheò už pøestává høát.
Víno je silný
a teplouèký støílny pøijmou mì s láskou,
až odejdu spát.